Tak se mi občas stává, poměrně většinou často, že v pondělí ráno jezdím do Brna. Ovšemže vlakem, jak jinak také že. V podstatě se nedělo nic zajímavého, takový běžný pondělní den, který prožívá asi většina necelých šest miliard žijících lidí na této planetě. Ale přeci jen zde byly diferencovatelné změny lišící se od běžného normálu všedního dne. Kromě toho, že jsem byl značně unavený, tak se mi cesta zdála nezvykle dlouhá. A skutečně delší byla. Nijak jsem si toho ani moc nevšiml, že ve Vyškově u Brna vlak stál přílíš dlouho, protože v tu chvíli jsem dospával svůj spánkový deficit. Jenom mi přišlo zvláštní, že po příjezdu mám asi tak obvykle přes hodinu čas, než mi začne seminář Úvodu do práce v laboratoři, ale dnes to bylo necelých patnáct minut, tak akorát dobrých na cestu na fakultu. Sedl jsem na šalinu, kde bylo (jako obvykle) lidí více, než je možná samotná šalina pozřít, ale co se dalo dělat. Ale až večer jsem se dověděl, že na hlavním silničním tahu ve Vyškově do Brna, který křižuje železnici se sala smrtelná dopravní nehoda, kdy řidič osobního vozidla jel nepřiměřenou rychlostí a vrazil do dodávky před sebou a vzápětí aby to nebylo málo jej srolovala další dodávka za ním jako harmoniku. Prý že auto bylo tak sešrotované, že nebylo vůbec možné identifikovat kousky roztrhaných těl. Tak to je fakt síla. Někdy se hold nevyplácí spěchat.
