Tři plus milión sto básní, že napíšu zas.
A můžeš se dívat a vstupné si nech.
A můžeš se dívat a vstupné si nech.
Jen když mé tělo orosí dech.
Už dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací to co ztrácím.
Už dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací to co ztrácím.
Do perutí v konečcích řas,
jak z telefonních tónů vypustím hlas,
že chci přímou linku jen na chvilku,
než začtu kresby letokruhů,
já z knihy ohrožených druhů,
já milenec něžně brutálních krás.
A můžeš se dívat a vstupné si nech.
Jen když mé tělo orosí dech.
Už dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací to co ztrácím.
Už dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací to co ztrácím.
Do perutí v konečcích řas,
jak z telegrafních drátů vytepu vzkaz,
že dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací to co ztrácím.
Už dobře znám to tiché hřmění,
kdy zrcadlením se vrací to co ztrácím.
(Zrcdlení, KRYŠTOF - Mikrokosmos, 2004)
