I letos na podzim mi buší,však o trochu pomaleji, než se sluší,
můj metronom tempo rytmu já tuším;
si pomalu zvykám a slzy polykám.
Ty veslaři zaber a mořem utrmácenou,
na skálu najeď mou loďkou rozkymácenou.
A až ztratí se blankyt z mých slaných očí.
Úplně snadno, dopadnu na dno.
Srdce mé, proletí střepem,
srdce mé skončí, skončí...
Srdce mé, proletí střepem,
srdce mé skončí s tepem.
Srdce mé je kůň s handicapem.
Pak vteřinou proteče mých tisíc roků,
když sprintuji život mi uteče v jediném kroku.
Odevzdávám se tmám,
trochu to studí.
Co stát se má stane, až noc splyne s ránem.
Pak srdce mé proletí střepem,
srdce mé skončí...
Srdce mé proletí střepem,
srdce mé skončí, skončí...
Srdce mé, proletí střepem,
srdce mé skončí s tepem.
Srdce mé je kůň s handicapem.
(Srdce, KRYŠTOF - Mikrokosmos, 2004)
