Je poměrně brzo. Blíží se půl sedmá hodina ranní a já nemůžu spát. Co se dá dělat. Přijdu do kuchyně, kde se chci napít a přemýšlím, jak bych zabral. Jenomže to už jsem si posvítil do očí oslepujícím světlem, abych našel sklenici. V ten moment se mi zúžily zornice mých očí na minimum a já už v nich jen ucítil nepříjemný pocit. Tak co se dá dělat. Hmm, a k tomu navíc hnusná kosa, protože někdo nechal otevřené ventilační okno. Tak se alespoň podívám ven z balkónu, kde již usrkávám ze sklenice a ať se dívám, jak se dívám, nevidím kolem sebe nic než mlhu. Říkal jsem si, že už asi nezaberu. No a co teď. Za chvíli vyjde Slunce nad obzor a tak mne nenapadlo, než že se na něj podívám z ptačí perspektivy. Oblekl jsem se, vzal jsem si všechno co jsem uvážil za potřebné a dopravil se časoprostorovým dostavníkem (výtahem) do výšin nebeských. No, až tak velikých zrovna ne, ale stačilo to, abych se dostal nad oblačný příkrov. A zde je obloha krásně namodralá a temná, skoro jako někde na horách. Nyní už mi chlad připadl jako docela příjemná záležitost, tak už mi nezbylo nic jiného, než čekat a pozorovat. Jenom se moc mi nelíbil ten výhled. Inu, posuďte sami. Komu by se líbilo, kdyby se zrovna před vaším panelákem rozkládala teplárenská obluda, která chrlí skleníkové plyny od rána do večera a od večera do rána?
