Ať jste kdekoliv a ať podnikáte cokoliv, rychlost světla zůstává konstantní - všechno ostatní je relativní. Rychlost světla vykazuje podivné relativistické efekty na objekty pohybující se velmi rychle okolo vnějšího pozorovatele. Tři hlavní účinky jsou vzrůst hmotnosti, zkracování délky a prodlužování času. Při pohybu objektu blížícímu se rychlosti světla se jeho hmotnost blíží nekonečnu, jeho délka se blíží nule a čas se zastaví. Sledujeme-li situaci z hlediska rychle se pohybujícího předmětu, jsou to vnější pozorovatelé, kteří podléhají všem efektům.
Gravitace je nejběžnější, i když nejméně probádaná forma síly. Je to ona síla, která způsobuje, že odumřelý list padá ze stromu na zem, a která i nás drží při zemi. Je to táž síla, která udržuje planety na oběžných drahách kolem Slunce, která znemožňuje, aby se hvězdy rozpadly, a která drží pohromadě galaxie. Přitažlivost není možná nic jiného než zakřivení časoprostoru a existuje mezi všemi hmotnými částicemi, včetně nehmotných fotonů. Je to zcela dominantní síla, existující ve vesmíru, působící přes obrovské vzdálenosti. Stejně jako elektromagnetismus má přitažlivost určité pole působnosti. I když jsou mnohem slabší než pole elektromagnetická, jsou gravitační pole zato neskonale větší. Ale přestože gravitace udržuje celý vesmír pohromadě, je to síla zcela zanedbatelná na úrovni atomů a koneckonců i předmětů na zemském povrchu. Teprve na velikostí úrovni planet a vyšší existuje dostatečná kontrakce částic, aby bylo možno její účinky sledovat.
Každá příhoda běžného života má svůj původ v uplatnění jedné nebo několika ze základních sil vesmíru. Přitažlivost přidržuje lidi i atmosféru a všechno ostatní při zemi. Elektromagnetismus zajišťuje teplo a světlo ze Slunce a udržuje pohromadě atomy, které jsou základními složkami hmoty. Je to táž síla, která řídí chod chemických reakcí, jež představují základ všeho živého. Silné jaderné interakce udržují pohromadě atomová jádra a mimoto pohánějí jadernou elektrárnu v nitru Slunce. I slabé jaderné interakce hrají svou úlohu, když pomalu mění charakter atomu, například druh uhlíku ve dřevě stromů. Fyzikové pečlivě zkoumají možnosti nepatrných tunelů či průlezů o velikosti atomového jádra, jaké se přirozené vyskytují v časoprostoru, vytvářeny kvantovými fluktuacemi. Vesmírní cestovatelé přemýšlejí o tom, jak tyto průlezy nahromadit, zvětšit a použít jich k cestování v čase a se vrátit do minulosti, či cestovat do budoucnosti...