Když procházím se za podzimního soumraku parkem za chladného větru, či unaven pozdě večer pokládám jej na střechu trabantu, nebo čekám na hodinu přede dveřmi posluchárny mám jej v ruce a mačkám spoušť, kdy stále očekávám lepší světlo. Je to úděl, kdy člověk může čekat celé hodiny na jediný záběr, který trvá zpravidla pouhé zlomky sekundy.
