Nejdříve spím, ale po chvíli bdím. Už vím, že není to sen ale skutečný zážitek jen. Dýchat přestávám a všechnu energii nasávám... Tak nějak jsem se cítil v moment, kdy jsem spatřil první paprsky ranního slunce, které mne oslepilo zářivým světlem na hřebeni. Ani nevím, zdali to byl jen subjektivní pocit mé duše, anebo atmosféra místního kraje, ale jednoznačně jsem byl omámen. Již jsem na tomto místě byl mnohokrát, ale poprvé jsem se cítil jakoby těžkosti zbavený a vším tím jsem byl jednoznačně rozjařený.
Do uší polykám němé tóny Antarctica a odevzdávám se vzdáleným pohledům do okolní krajiny a přitom si v hlavě přehrávám co vše jsem ještě nespatřil. Ani bych věřit snům svým nechtěl, kdybych je v očích svých na okamžik zatměl. Na snímací čip otiskuji to co vidí oči mé a do dáli se zasním o čem psát příštím začnu jen...
