SEDM KLIMATICKÝCH HŘÍCHŮ
"Podle teorie globálního oteplování… zvyšující se koncentrace těchto plynů v ovzduší odráží více zemského tepla zpět, což Zemi zahřívá, přičemž zdrojem uvolňování těchto [skleníkových] plynů je spalování fosilních paliv (uhlí, ropy, zemního plynu) člověkem" — tak má znít základní teze podle jednoho z prominentních českých skeptiků. Název článku je příznačný: Sporná teorie globálního oteplování.
Přibližně stejný výklad akceptuje řada lidí na řekněme ekologické straně debaty. Globální změny podnebí podle nich mohou představovat vážný problém, takže bychom se jím měli zabývat — přinejmenším preventivně a protože před nimi spousta seriózních vědců varuje. Nicméně, soudí, jde zatím jen o neprokázanou teorii.
To je ovšem prvotřídní nonsens. Ne kvůli adjektivu neprokázaná, ani pro substantivum teorie, ale protože vymýšlí kvalitativní odpověď na kvantitativní otázku. Pokud totiž základní teze zní tak, jak ji předestírá citát v úvodu, můžeme s naprostým klidem odpovědět: nejde o hypotézu, natož potom spornou. Že více oxidu uhličitého v atmosféře znamená teplejší podnebí, je učebnicová banalita, kterou objevil John Tyndall v roce 1859. Pokud o ní někdo chce pochybovat, musí překopat podstatnou část fyziky posledního půldruhého století (a vysvětlit některé podivnosti, například jak je možné, že na planetě Zemi nepanuje průměrná teplota hluboko pod bodem mrazu, což by měla, pokud uvedené neplatí). Že spalování fosilních paliv zvyšuje koncentraci skleníkových plynů, si každý školák spočte ze stechiometrických rovnic.
Otevřený problém totiž není zda, nýbrž kolik. Na klima působí myriáda komplikovaných vlivů a zpětných vazeb. Prognózy spočívají ve složitých kalkulacích jejich velikosti a vzájemného působení.
Pověra 2: Vědci se neshodnou
"Přesvědčení o spojení mezi činností člověka a klimatickými změnami sdílí většina (!) či přinejmenším velký počet vědců," argumentuje brněnský filozof. Odkazuje přitom na čtyři jména. Takový komentář je typický. Čeští autoři debatu obvykle chápou tak, že velká část klimatologů sice varuje před vlivem skleníkových plynů na globální podnebí, nicméně jiní jim oponují.
Naomi Oreskesová, profesorka sociologie vědy na Kalifornské univerzitě, v časopise Science publikovala pikantní analýzu. Z databáze vědeckých prací posbírala všechny s klíčovým souslovím globální změny klimatu a roztřídila je podle toho, jak se staví k vlivu člověka na podnebí. Tři čtvrtiny jej výslovně nebo implicitně potvrzovaly. Čtvrtina byla neutrální, protože se zabývala například prehistorickými teplotami. Pozoruhodný je počet studií odmítajících roli emisí: nula.
Proč? Protože základní fyzikální teorie je solidně prověřená. Nikdo v odborné komunitě o ní už dávno nepochybuje. Poměrně dobrá shoda panuje také v hrubé kvantifikaci, třeba účinnosti jednotlivých skleníkových plynů či slunečního záření. Odhady hlavních důsledků se liší, nikoliv však řádově. Samozřejmě s tím, že žádná odpověď v přírodních vědách není stoprocentní. Každá podléhá nějaké míře pravděpodobnosti.
Vezměme coby příklad kruciální otázku: hodnotu takzvané klimatické senzitivity. Řekněme, že koncentrace CO2 v atmosféře stoupne na dvojnásobek hladiny před průmyslovou revolucí (při současných trendech emisí k tomu dojde někdy ve druhé polovině století). Co se stane s globální teplotou? Dnes už poměrně solidně známe přibližnou odpověď. Výsledky směřují ke zvýšení zhruba o 3 °C, s devadesátiprocentní pravděpodobností správné číslo spadá do intervalu 2—5 stupňů. (Pro ilustraci: mezi dneškem a poslední dobou ledovou — kdy souvislý, několik kilometrů silný ledovec dosahoval až po Berlín nebo Chicago — je asi dvakrát větší rozdíl, samozřejmě opačným směrem.)
Jenomže věda postupuje krok po kroku. Řada kalkulací ještě nebyla provedena. Víceméně neznámou zůstávají dva typy problémů: přesná vyčíslení a spousta dílčích podrobností. Třeba v zásadě tušíme, že by při teplejším podnebí mělo přibývat extrémních výkyvů počasí. Ale o kolik častější budou povodně v Evropě nebo hurikány v severním Atlantiku, to zatím nevíme ani přibližně. Stejně tak jen velmi mlhavé představy máme o chování mořských proudů. Předmětem debaty (nebo spíš zkoumání) zůstávají tyto otevřené otázky.
Takže neprokázanou hypotézou může být třeba, že klimatická senzitivita na dvojnásobnou koncentraci CO2 činí přesně 3 °C. Může to totiž být také 2,9 °C. Nebo 4,5 °C. Hypotézou také je, že během padesáti let přibude extrémně silných hurikánů v Mexickém zálivu: odpověď zatím neznáme.
Pověra 3: Ale vždyť XY působí opačně
Ale na klima působí ještě ten či onen faktor, namítá řada debatérů. Ovšemže, klimatologie si je toho vědoma, má o nejrůznějších vlivech docela slušný přehled a do svých kalkulací je zahrnuje.
Navíc dnes už vědci různé vlivy netipují, nýbrž je empiricky měří a propočítávají. Experti sedící za stolem se dohadují, že tohle může planetu oteplovat a ono zase ochladit: takhle to vypadalo před několika desetiletími. Takzvanou radiační účinnost faktorů, které klima ovlivňují, totiž můžeme kvantifikovat.
Víme třeba, že pro CO2 činí 1,66 wattu na čtvereční metr zemského povrchu, plus minus 0.17; radiační účinnost slunečního záření je podle průměrného výsledku 0.12 W/m2. Proto můžeme vypočítávat, jak se bude globální podnebí změnou různých faktorů měnit.
Pověra 4: Extrapolujeme dosavadní trend
"Nejsem si jistý… že za nynější nesporné klimatické změny může jednoznačně člověk," napsal v listopadu zástupce šéfredaktora jednoho z českých deníků.
S více než dvoutřetinovou pravděpodobností nikdy v posledních 1300 letech — včetně takzvaného středověkého optima — nebylo tak teplo jako nyní. Jedenáct ze dvanácti nejteplejších roků od začátku systematických měření připadá na léta 1995—2006. Rapidně ubývá polárního ledu v Arktidě, podle novějších výsledků asi přibývá nejsilnějších hurikánů a navíc letos skoro nebyl sníh. Nemohou za to skleníkové plyny? Důraz, který řada autorů klade na tuto otázku, je nedorozuměním číslo dvě.
Dosavadní nárůst teploty o 0.7 stupně za poslední století není obvyklý, ale také nijak strašlivý. Kdyby šlo jen o tohle, nemáme (zatím) důvod se plašit. Jenomže predikce pro nastávající století jsou podstatně vážnější. A teď se dostáváme k jádru věci. Prognózy dalšího vývoje podnebí totiž nevznikají extrapolací dosavadních trendů. Vypočítávají se z očekávané koncentrace skleníkových plynů (a velikosti dalších faktorů) a přibližných znalostí o jejich účinku.
Nebo ještě jinak. Řada komentátorů soudí, že vědci uviděli rostoucí čísla na teploměrech, začali se rozhlížet po příčinách a řekli si: aha, asi skleníkové plyny. Nikoliv, naopak. Měření, jež ukázala, že k oteplování dochází, přišla až bezmála půldruhého století po objevu vlivu znečištění na podnebí. A první pokus o výpočet, jak velké globální oteplování asi lze očekávat, provedl švédský chemik Svante Arrhenius v roce 1896.
Pověra 5: Nic nového, příroda to vyřeší
"Autoři uvedených představ zcela zapomínají na to, že geologická doba, v níž žijeme (kvartér čili čtvrtohory), se celá vyznačuje dramatickými zvraty podnebí, které mnohokrát postihly celou Zemi," poznamenává český zoolog. Oteplení o pár stupňů není nic nového a příroda se s tím nějak vyrovná, soudí řada komentátorů.
Autoři na přirozené výkyvy nezapomínají. Ano, v geologickém měřítku bezesporu nejde o žádnou novinku. Za posledních dvacet tisíc let docházelo k prudkým zvratům klimatu, přinejmenším srovnatelným s tím, co nás při dosavadních trendech emisí čeká v příštích desetiletích. A rozdíl mezi dneškem a rokem 2100 — při vysokých emisích skleníkových plynů — se sice naprosto vymyká čemukoliv z posledního milénia, nicméně je pořád poměrně malý v porovnání s tím, jak se současnost liší od poslední doby ledové.
Ale v pravěku na světě nežilo šest miliard lidí. Výkyvy podnebí skoro nikomu nevadily, protože na Zemi skoro nikdo nebyl.
Klima se měnilo, mění a měnit bude. Takže neexistuje žádné správné, tradiční podnebí, které by rostoucí koncentrace skleníkových plynů právě narušovala a jehož ztráty bychom měli želet.
Jenomže důvodem k obavám není, že podnebí roku 2100 bude jiné než třeba léta páně 1970, nýbrž konkrétní humanitární a ekonomické důsledky této změny. Pokud žijete pár set kilometrů od hranice rozšíření malárie či v bangladéšské pobřežní nížině, pijete — tak jako stovky milionů dalších lidí — vodu z řeky napájené horskými ledovci nebo se živíte zemědělstvím v poměrně suché oblasti, bude vás růst průměrné roční teploty o dva tři stupně zatraceně zajímat. Že před dvaceti tisíci lety došlo k daleko větším výkyvům, vám přitom vůbec nepomůže.
S tím souvisí nezdravé soustředění české debaty na domácí dopady. Žurnalista obvykle zavolá některému z předních klimatologů a optá se, jak bude vypadat naše země za sto let, pokud skleníkových plynů nepřestane přibývat. Dostane se mu nejlepší prognózy, jakou vědci dnes dovedou. Víceméně zmizí sníh, v teplejších krajích asi nastanou docela problémy se suchem, některým zemědělcům nezbude než přejít na jiné plodiny, uhynou umělé smrčiny ve středních polohách, krajinou začnou pobíhat šakali, patrně můžeme očekávat více povodní, vichřic a horka v létě. To všechno tak nějak plus minus.
To nakonec nezní tak strašlivě. Žádný důvod k nadšení, ale kvůli tomuhle vzniklo celé pozdvižení? Jenže česká perspektiva je silně zavádějící. Střední Evropa patří k částem světa, které dopadnou ještě poměrně nejlépe. Ale máme problém považovat za bezvýznamný jen proto, že nás — relativně vzato — téměř mine a největší škody způsobí v Africe, na indickém subkontinentu či jinde?
Pověra 6: První příznaky
Horké léto, teplá zima, povodeň, tři hurikány za sebou — sledujeme první příznaky globálních změn podnebí? Debata se v novinách vždy vynoří. Rok poté následují výsměšné komentáře: letos hodně sněžilo, bylo málo hurikánů, povodeň nepřišla, takže konec poplachu?
Ani jedno, ani druhé. Hurikány, povodně či teplé zimy byly a budou. Stejně tak byly a budou chladné zimy. Lze pouze změřit statistický trend: třeba že prvních přibývá a druhých ubývá. Peter Stott a jeho kolegové z Cambridgeské univerzity s devadesátiprocentní jistotou spočetli, že nebýt emisí skleníkových plynů, pravděpodobnost evropského horkého léta 2003 by byla poloviční. Nejde však identifikovat příčinu konkrétní události — zda by k téhle záplavě došlo tak jako tak, nebo zda právě ji způsobilo více skleníkových plynů v atmosféře.
Pověra 7: Konec světa aneb Klimatické porno
Nakonec je tu poslední problém: kataklyzmatický diskurz. "Přijde klimatický Armageddon, ekologická katastrofa a tak masivní nekontrolovatelné globální oteplování, že je to jedno, jestli budeme v pekle nebo tady na naší matičce" — tak varování klimatologů charakterizuje publicistický článek. Po vydání únorové zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu titulek přes první stránku českého deníku oznamoval: Kampaň za spásu světa. Ale od vědců či z ekologických organizací se většinou ozývají mírně řečeno střízlivější a přesnější prognózy.
Často se takový popis objevuje v médiích coby úvod k polemice. Redakční komentář velkého deníku napíše: "s lidstvem to vypadá bledě" — aby posléze argumentoval, že to nebude tak zlé. Odborníkům pak nezbývá než přikývnout, že konec civilizace fakt nehrozí. Přitom diskuse takto vůbec nestála.
Nicméně není pravda, že by podobná argumentace naprosto chyběla. Komentátor tvrdí: „Lze předpokládat, že v důsledku urychlujících se změn klimatu… bude [případů jako hurikán Katrina] již během příští dekády tolik, že zabývat se jimi přestane mít obecný význam.“ Tohle si autor vycucal z prstu. Žádné výsledky neukazují, že by extrémních hurikánů mělo během deseti let přibýt, natož řádově. Dokonce i webové stránky jedné z českých zelených organizací o globálních změnách podnebí píší: "Člověk sice může poškodit přírodu na Zemi, ale Země za to může člověka zcela vyhladit… Důsledky dramatického růstu světové teploty by… znamenaly… pravděpodobně zánik celého ekosystému Země… Pokud lidstvo rychle nezasáhne proti globálnímu oteplování, je pravděpodobné, že by měl vzestup teplot v průběhu 21. století překročit 10 stupňů Celsia." Pomineme-li divné formulace (zánik ekosystému Země je sémantický nesmysl), především se tu střídá notně nadměrná dávka dramatu s úplnými výmysly (desetistupňový nárůst teplot do roku 2100 ani vyhynutí člověka rozhodně nehrozí).
Britský Institut pro výzkum veřejné politiky loni vydal studii, kde pro přehnanou rétoriku — před kterou varuje — zavedl chytlavý termín klimatické porno. Perfektně podkopává snahu prosadit účinná opatření. S koncem světa se obvykle nedá nic dělat, takže podobně vedený diskurz motivuje veřejné mínění k naprosté rezignaci. Nespočetně hurikánů za deset let? S tím stejně už nestihneme nic provést. Takže co.
---
Bludy českého tisku
Českou diskusi navíc kontaminuje neskutečná koncentrace pitomostí i naprostých smyšlenek, které noviny plní, a tváří se přitom jako fakta. Před třiceti lety se vědecká komunita shodovala, že hrozí globální ochlazování. Z poslední zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu "v tichosti" vyškrtli takzvanou hokejku — zjištění, že současné teploty nemají precedent v posledních tisíci letech. Pokud hladina CO2 vůči předindustriální době stoupne na dvojnásobek, teplota vzroste asi o 1.2 °C. Tři banální tvrzení, která se v posledních pár měsících objevila na komentátorských stránkách českého tisku a vypadají docela věrohodně. Co mají společného? Na žádném z nich není ani zbla pravdy. Široká varování vědců před ochlazováním v sedmdesátých letech? Všeho všudy šlo o jeden článek v Newsweeku a jednu poněkud bizarní knihu. Vyškrtnutá hokejka v novém raportu Mezivládního panelu? Výslovně se o ní píše na straně 8. Reakce klimatu na dvojnásobnou koncentraci CO2 oproti osmnáctému století? Dokonce i spodní hranice prognóz — nemluvě o průměrné předpovědi — je vysoko nad hodnotou 1.2 stupně.